Je jen jistota okamžiku, ale okamžik pomine (Arnošt Lustig)

Netroufala bych si říct, že Arnošt Lustig byl můj kamarád. Byl to člověk, kterého jsem si nesmírně vážila, a který pokaždé, když jsme se potkali, zvolal: „Ahoj, ty moje kamarádko!“ Kamarády si člověk představuje jako lidi, s kterými chodí na pivo a kterým se zpovídá. To jsme s Arnoštem nedělali, ale ten jeho pozdrav mě vždy a znovu zahřál u srdce. Možná je kamarádství něco víc – třeba jen potkat se a mít toho druhého rád. Takže i když jsem s ním neproflámovala noc, neznala jeho bolístky a často jsme se neviděli dlouhé měsíce, je mi ctí, že mi tak říkal a každé setkání pro mě bylo nezapomenutelným.

Poprvé jsme se setkali na oslavě jeho 70. narozenin, které mu naše agentura pořádala. Ač se to v té době zdálo nemožné, moje šéfová ho oslovila na filmovém festivalu v Karlových Varech s nápadem, že mu uspořádá velkolepé narozeniny. A on řekl, proč ne. Pak začaly běhat faxy mezi Washingtonem, kde tehdy učil, a Prahou. Od Arnošta docházely seznamy lidí, s kterými by se rád ten večer setkal, od nás další a další návrhy a otázky. A já jsem jezdila po Praze s pozvánkami a hledala například tu Jarušku z Whisky baru v Nuslích…

Arnošt měl lidi rád a jak se někde píše, třídil je na ty mravné a ostatní. Lidi měli rádi Arnošta a jeho oslovení „kamarádko“ nebo pro muže „vole“ bylo znamením, že vás rád vidí.

Setkávali jsme se od jeho sedmdesátin častěji, měla jsem tu čest organizovat křty jeho knih nebo se jen tak sejít u dobrého jídla. Vždy to byla úžasná příležitost. Arnošt věděl, koho pozvat, aby se z večera stal nezapomenutelný čas veselosti, důvtipu a šarmu. Naposledy jsme se potkali předloni na večeru u příležitosti vyhlášení cen Česká hlava. Byl právě po sérii chemoterapií, přesto měl po boku elegantní dámu a kolem sebe neustále houf lidí, kteří do sebe nasávali jeho optimismus a vůli žít. Tenkrát jsme si domluvili rozhovor – čas ale rychle plynul a rozhovor se nekonal. Zůstaly vzpomínky…

Nikdy nezapomenu na jeho chuť k jídlu – tu si určitě budou pamatovat řady majitelů pražských restaurací. Když na Malé Straně spořádal půlku kachny a další kachnu si nechal zabalit, a pozor – nezapomeňte na obojí zelí a knedlíky! – který restauratér by ho nemiloval! Už pár let jsem nebyla v restauraci U Petrské věže, kde se Arnošt kdysi tak dlouho dožadoval jako dezertu krupičkové kaše, že ji dali na jídelní lístek.

Arnošt měl rád život, a tajemství jeho radosti ze života tkvělo nejen v jeho vrozené povaze, ale také v tom, co prožil v koncentračních táborech. Když čtete jeho knihy, pochopíte, v čem jako mladý vyrůstal a žil. A proč se to snažil ve svých knihách připomínat. Sám o tom jednou řekl:

„Měl jsem ohromné štěstí, že jsem to přežil. Nebyla to otázka lepší-horší, chytřejší-hloupější, silnější či slabší. Možná částečně. Z drtivé většiny to bylo štěstí. Vím, že každý z těch, co přežili, žije jen díky tomu, že někdo jiný zahynul. Ne proto, že to chtěl. Nepřišla na něj ještě řada. Mnohokrát jsem si přál zemřít, abych neviděl, čeho jsem byl svědkem. Nezažil jsem přitom to nejhorší. Nemusel jsem nikoho zabít, nikoho zradit, zaprodat, nemusel jsem jíst lidské maso, nemusel jsem nikoho ponižovat, o něco se ucházet na něčí úkor. Častokrát jsem byl asi šílený, možná ne docela odpovědný za svoje jednání. Ale i tehdy jsem měl asi štěstí.

Když mi zabili 28. září 1944 v Birkenau otce, byl jsem šílený. Nechápal jsem, co se stalo. Bylo mi sedmnáct. Přišel jsem ze světa, kde se ještě odměňovalo dobro a trestalo zlo. Stál jsem tam u sloupů s dráty nabitými elektřinou, pod zataženou oblohou a hodinu nebo dvě zpíval. Stát u drátů bylo zakázáno. Volali na mě kamarádi, abych se vrátil. Odmítl jsem se vrátit do baráku, bylo mi jedno, jestli žiju nebo ne. Asi třicet metrů dál byly plynové komory. Z komínů šlehaly plameny. Naštěstí se mnou byli kamarádi. Měl jsem celý život na kamarády ohromné štěstí. Přitáhli mne zpátky do baráku. Riskovali život, protože po setmění se za to střílelo.

Pamatuji si, kolikrát jsem si v Auschwitz-Birkenau přál, aby Američané, Angličané nebo Rusové napadli tábor ze vzduchu. Nejen proto, aby zničili lágr i s esesáky, ale i mě. Byl jsem mladý, nepříliš vzdělaný, až na tuhle zkušenost. Musel jsem mít štěstí, protože mi vždycky někdo pomohl. Někdy známí, jindy neznámí…“

Štěstí Arnošta Lustiga před pár dny opustilo. Myslím, že on toho, jak prožil svůj život nikdy nelitoval. Neměl to v povaze. Jen my, které tu nechal, můžeme litovat, že už neuslyšíme to jeho: „Ahoj, ty moje kamarádko…“

Jenže on se teď právě zdraví v nebi pro mravné lidi s Ditou Saxovou, Kateřinou Horowiczovou, Otou Pavlem, manželkou Věrou a všemi ostatními, kteří tam na něj už dlouho čekali. Určitě tam jsi v dobré společnosti, a to ti Arnošte, kamaráde, moc přeju!

Jindra Svitáková